Felix Seebauer - Veselá ulice č. 15

První vydání.

V roce 2002 vydalo nakladatelství Ve stráni jako svou desátou publikaci. Z německého originálu přeložila Vladimíra Šimková. Sedmi linoryty doprovodil Jan Lepšík. Grafická úprava Ateliér Krupka. Písmem Albion-Monotype ručně vysazeno a vytištěno v Atelieru Krupka. vydáno 40 číslovaných a 13 autorských výtisků na hadrovém papíru Hollar.

Cena: 2.000,- Kč

 

Felix Seebauer - Veselá 15


    Moje jediné pivo

    Mohlo to být někdy v tom čase, co zemřel Reiner Marie Rilke. Otec o tom hodně hovořil a maminka si stále znovu četla v malé zelené knížce, kterou oba nazývali "Kornetem".
    Tehdy otec usoudil, že sudové pivo je prostě něco úplně jiného než lahvové pivo, máme prý takový krásný skleněný džbánek, ve kterém to zlaté pivo bude vypadat obzvlášť krásně, a prý už jsem dost velký, abych mohl dojít ke "Stopkům" přes ulici. Zkrátka a dobře, pověřili mě, abych večer co večer chodil pro plzeňské pivo.
    Zpočátku šla babička nejednou se mnou, aby mne tak říkajíc uvedla v úřad. Šikmo proti našemu domu byl zadní vchod do plzeňské prominentní pivnice "U Stopků". Byl to výrazně český podnik, avšak pro společensky vyšší měšťanské vrstvy. Být definitivním státním úředníkem byl zásadní předpoklad, aby byl někdo "U Stopků" uznán a připuštěn jako stálý host. Také byli akceptováni profesoři, odborní učitelé a bankovní prokuristé, byť i soukromé hospodářství, zejména jeho finančně velmi dobře situovaní reprezentanti byli spíše doma v Kozí ulici nebo "U Brichtů". "U Stopků" byl prostě lokál úřednický.
    Tamější provoz na mne udělal ten nejhlubší dojem, čile pobíhající číšníci s neuvěřitelným počtem sklenic v jedné ruce, pikolíci v bílých rondonech, nejvíce však výčepník, obr postavou, s vyšívaným fezem. Tomuto pak předložila babička moje budoucí poslání a pan Potůček - tak se výčepník jmenoval - ujistil ji dobromyslně: "Macht nix, když hošánek nezná česky. Pro mne je host jako host a piviště, tedy Bier, musí být primisima."
    Pan Potůček byl také po celou dobu, co jsem docházel ke "Stopkům", ke mně milý a vlídný, měl vždy pro mne laskavé slovo a zpočátku mne také vždy doprovázel ke dveřím, s jejichž otvíráním jsem měl jisté potíže. Vůbec byl u "Stopků" každý, s kým jsem se při plnění svého úkolu dostal do styku, ke mně přívětivý. Já jsem si tam ale osvojil své první znalosti čestiny, zdravil jsem brzy, ne bez hrdosti, "Dobrý večer!" místo "Guten Abend!" a rozuměl jsem dobře odpovědi pana Potůčka "Dej Pán Bůh!", což jsem si vyložil přibližně jako "Nechť Pán Bůh dá!".
    Tatínek si pochvaloval večer co večer to dobré pivo a já jsem byl pyšný na to, jak jsem užitečný.
  Babička neutuchala v mém poučování, jaký hřích by to byl, kdyby nějaký malý chlapec upil byť jen sebenepatrnější hlt z tatínkova piva.
    Tím mne vůbec prvně přivedla na myšlenku, že něco takového by bylo možné.
    Nemohlo mně ujít, jak velice tatínkovi pivo chutnalo a jak ho také nepřestával velebit. Že pivo musí být vzácným požitkem, bylo zkrátka a dobře jisté, mnohem lepší než voda z vodovodu s malinovou šťávou, kterou mně servírovali, co moje paměť sahala.
    V létě jsme totiž vždycky zakoupili na Zelném trhu větší množství čerstvých malin a pak se vařívala po dva tři dny malinová šťáva, která uložena ve spíži v lahvích úctyhodného počtu postačovala na celý rok a podávala se smíšena s vodou, kdykoli měl někdo žízeň.
    Večer co večer se mně tehdy potvrzovalo, že pivo musí býr mnohem lepší než zmíněná malinová šťáva. Ostatně jsem provedl exemplární zkoušku a zeptal se jednou večer zcela nevinně: "Tatínku, nechceš radši malinovou šťávu, ta je přece tááák dobrá a sladká."
    Otec si vyložil vychvalování malinové šťávy myslně: "Nechce se ti jít ke "Stopkům" dneska? Ale venku je přece docela hezky, tak jenom jdi. Jen žádné výmluvy!"
    Tím byla záležitost pro mne vyřízená - pivo muselo být mnohem lepší než malinová šťáva. A moje touha okusit tohoto nápoje bohů byla stále intenzivnější.
    Ale neméně intenzívně působil zákaz babičky, kterou jsem nějak podvědomě považoval za nejvyšší autoritu v rodině. Tato autorita byla v daném případě ještě podporována nadpozemskými silami, neboť babička vždy znovu zdůrazňovala, že milý Bůh všechno vidí, a proto zločin nezůstane utajen. Tak byly dány všechny předpoklady pro mé těžké vnitřní boje, i když zprvu ještě vítězily zábrany. Proti pořádkové unii babička plus Pánbůh se zřejmě nedalo nic dělat…

 

 

Leč pokušení hlodalo a nahlodávalo mne. Denně jsem měl neomezené dispoziční právo nad džbánkem piva po 65 kroků a pak ještě po 60 schodů schodiště. A já jsem je nemohl využít, poněvadž tu byla zmíněná všemohoucnost Pánaboha.
    V této souvislosti mně stále znovu přicházel na mysl onen prostor pod nástupem schodů, který zejména z prvních schodů byl pro dospělého zcela nepřístupný a mimo dohled. Nesčetněkrát jsem tam vlezl a pokoušel se nejednou dívat nahoru. Dokonce i když jsem prostrčil hlavu pod schodnicí, viděl jsem nahoru jen prachmizerně. Z toho pro mne vyplynul logický závěr, že v tomto prostoru, kolem kterého jsem každý večer chodil s plným džbánkem piva, Pánbůh rozhodně nic spatřit nemůže.
    Tento fyzikální poznatek jsem si však chtěl nechat pro jistotu ověřit babičkou. Proto jsem vyčkal vhodné situace, když babička seděla u pletení.
    "Babi, může pánbíček také vidět pod schody u nás v hale, kde je taková špína?"
    Babička poslouchala asi jen zpola.
    "Ale di, co to povídáš za hlouposti," a pletla dál.
    Aha, pomyslel jsem si, babička zkrátka nechce připustit, že vševidoucnost Pánaboha má tuhle mezeru. Proto to tak odbyla. Tímto jsem pokládal svůj poznatek o nedohlednosti prostoru pod schody za potvrzený a započala fáze mého podléhání pokušení.
    Po několik následujících večerů jsem se odebíral se džbánkem piva pod schodiště a ubezpečoval jsem se, že až tam opravdu nikdo nedohlédne. Napřed jsem si ale přece jenom netroufal udělat ten vytoužený hlt.
    Když se ta zacházka pod schodiště při návratu od "Stopků" stala dostatečně návykem, rozhodl jsem se nakonec přece jen k vytouženému hříšnému skutku.
    Docela hluboko pod nástupem schodů, tam, kde už to nešlo dál, jsem s bušícím srdcem upil plným douškem z bílé pěny v džbánku…
    Trest za tento zločin byl strašlivý a následoval vzápětí - to, co jsem měl v ústech, chutnalo příšerně hořce, nesneslo srovnání s malinovou šťávou. Ještě nikdy jsem neměl nic tak odporně nechutného v ústech. Svět se mi zhroutil. Všechno jsem vyplivl a trvalo to nějaký čas, než jsem se uklidnil a mohl jít domů. Naštěstí nikdo nic nezpozoroval. Ale piva jsem se od té doby už nenapil…